Noci posledních dnů mi neumožňovaly mnoho spánku a odpočinku, vedro se schovalo i pod postel, ale ticho nočního města je vždy dobrou zkušeností k prohledání vlastních myšlenek a letmému ohlédnutí se za časem dávno i nedávno minulým. Tak jsem se tedy ohlédla v duchu poprvé a zkusila si představit, kde a co bych se měla co nejdříve naučit a pořádně s tím pohnout. Seznam mě omráčil i v nočním šeru. Dobře vím, že jsem na štíru s technickou orientací na počítači, ale snad konečně někdy ty odkazy a soubory pochopím.

  Horší představa byla s mými jazykovými plány. Už president Masaryk sice říkával, že „ v tak malém státě, jako je Československo, musí každý obyvatel umět minimálně dva jazyky, jinak by neměl mít právo jít k volbám“, ale já i přes úpornou snahu klopýtám anglicky a francouzsky, o němčině ani nemluvě, jako štěně nekonečnou řadu roků.

  Takže počítače, jazyky a co takhle zhubnout. Neměla bych náhodou shodit alespoň 5 kilo, což je prý ostatně zbožné přání každá ženy na světě? Určitě měla, ale jak to udělat, přeci se nevzdám své kávičky o desáté s malým chlebíčkem a sklenku bílého na dobrou noc neodevzdám nějakému pocestnému. Ani za nic.

 Ráno se přiblížilo rychlostí slunečního paprsku a mě bylo jasno. Mám všechno pod kontrolou, to je sice pravda, vím, co bych měla dělat a kde mám svá úskalí, své slabiny a svá lenošivá místečka a období, ale jakmile bych všechno zvládla a stála tady šlank, štíhlá všeho schopná a všeho znalá, na co bych si potom stěžovala a vymlouvala se.  Ale co je důležitějšího, „Na co bych se celé roky těšila?“

 A tak jsem ráno vyskočila za svými sny opět veseleji, vždyť není všem dnům konec, a vypadá to, že další horké a bezesné noci přijdou až za rok. Krásné dny vám přeje Hangelyann